Více

„More“ je třetí studiové album skupiny Pink Floyd, vydané v roce 1969. Album bylo původně složeno jako soundtrack k filmu stejného jména, který režíroval Barbet Schroeder. Znamenalo významný odklon od dřívějšího zvuku kapely, který byl psychedeličtější a experimentálnější, a ukázalo jejich schopnost vytvářet přímočařejší a přístupnější hudbu.

Úvodní skladba alba „Cirrus Minor“ udává tón zbytku alba svým snovým, atmosférickým zvukem a uhrančivým vokálem. Následuje „The Nile Song“, jedna z agresivnějších a energičtějších skladeb v katalogu Pink Floyd, s těžkými kytarovými riffy a energickou rytmickou sekcí. Mezi další vynikající skladby patří „Green Is The Colour“, „Cymbaline“ a „Ibiza Bar“, které se vyznačují uvolněnějším, melodičtějším zvukem se složitou kytarovou partií a strhujícími vokálními harmoniemi.

Jedním z nejpůsobivějších aspektů alba „More“ je způsob, jakým se kapele podařilo bezproblémově propojit různé hudební styly a žánry do soudržného celku. Od bluesového rocku „The Nile Song“ až po folkem inspirovanou „Crying Song“ album ukazuje všestrannost a rozsah kapely, stejně jako jejich schopnost experimentovat s různými zvuky a přístupy.
Album obsahuje také několik instrumentálních skladeb, jako například „Quicksilver“ a „More Blues“, které zdůrazňují schopnost kapely vytvářet evokativní a atmosférické zvukové krajiny. Tyto skladby, spolu se zbytkem alba, slouží jako důkaz hudebního umění Pink Floyd a jejich ochoty posouvat hranice toho, co bylo v té době v rockové hudbě považováno za přijatelné.

Celkově vzato, „More“ možná není tak známé ani oslavované jako některá pozdější alba Pink Floyd, ale zůstává fascinujícím a obohacujícím poslechem, který ukazuje raný vývoj kapely a zárodky zvuku, který z nich nakonec udělal jednu z nejvlivnějších a nejoblíbenějších kapel v historii rocku. Je to povinný poslech pro fanoušky psychedelického a experimentálního rocku, stejně jako pro každého, kdo se zajímá o vývoj zvuku a stylu Pink Floyd.